Má smysl dělit hudbu na komerční a nekomerční?

Když je člověk teenager, má na hudbu jasné názory. „Tohle je komerční, to neposlouchám,“ říká se. Komerční se rovná to, co je populární, dělané pro peníze. Nekomerční je všechno ostatní, obyčejně to, co si každý objeví sám, aniž by mu to vnucovalo rádio nebo televize. Jednoduchá rovnice, podle které se dá škatulkovat.

Co je hlavní proud?

Jenže proměnné v rovnici se můžou časem změnit. Když Taylor Swift na začátku nulté dekády začínala ještě jako náctiletá písničkářka s kytarou, hrála něžné country o lásce a vypadala jako přesný opak tehdejších hvězd, jako byly Lady Gaga nebo Katy Perry. Jasný protiklad jejich hlučné, výstřední, barevné produkce, která útočí na všechny smysly posluchačů. Pak se ale i Taylor stala populární, začala prodávat víc desek než zmíněné stálice a najednou se vlastně stala komerčnější než ty, vůči nimž se vymezovala.

Dnešní alternativa – zítřejší mainstream

Stejnou cestou prošly stovky muzikantů, jejichž hudbu si fanoušci také postupně oblíbili tak, že i ona se automaticky, nechtěně přesunula ze škatulky nekomerční do komerční. Dnešní alternativa je zítřejší mainstream, říká se také. Nemusí to platit úplně vždy, ale stává se to – U2, Nirvana, My Chemical Romance, Skrillex, Calvin Harris – všichni začínali v klubech a postupně získali na proslulosti. Kdo je přestal poslouchat jen proto, že je začalo znát víc lidí, ochudil se o spousty další hudby, kterou od té doby světu dali.

V posledních letech se navíc vymezení komerční versus nekomerční ještě dále komplikuje. S nástupem internetové distribuce se změnily cestičky, kterými se lidé k hudbě dostávají. Muzikanti z okrajových žánrů můžou díky dobře zvládnutým sociálním sítím vydělávat víc peněz než ti, kteří se snaží prorazit přes televizi a rádia. Co je teď vlastně ještě komerční?

Díky internetu na vrchol

V hudebním průmyslu se vůbec v posledních letech dějí přelomové věci. Velká vydavatelství přestala mít moc tlačit své koně v médiích, žánroví interpreti hlásí větší prodeje než takové, co by se daly ještě považovat za popový střední proud, z internetu přicházejí hity, které by se před léty nikdo neodvážil vůbec vydat. Od Gangnam Style (PSY) přes Turn Down for What (DJ Snake) až po rapové hity jako Black Beatles (Rae Sremmurd) nebo Bad and Boujee (Migos). Pravidla marketingu najednou neplatí.

Dobrá vs. špatná místo komerční vs. nekomerční

Možná bude lepší dělit hudbu trochu jinak. Vynechat z toho peníze, kvůli kterým stejně skoro žádný muzikant svoji hudbu nedělá, a přemýšlet o ní v jiných kategoriích. Muzika, která mě štve, se dá popsat jinými slovy než „komerční“ – je spíš třeba hloupá, podbízivá, neoriginální.

Když se to vezme kolem a kolem, hudba je buď dobrá, nebo špatná. Další berličky jsou vlastně zbytečné.